Tahle diskuze hýbe světem módy už několik let. Zatímco šéfredaktoři
módních časopisů volají po změně a po návratu ke zdravěji vypadajícím
modelkám, tak jak tomu bylo v osmdesátých a začátkem devadesátých let. Módní návrháři předstíraně tento trend podporují, na módním
molu se pak ale každou sezónu znovu objeví anorektické patnáctileté
holky, které mátožně klopítají směrem vpřed.
Volání po změně je nabíledni – zatímco v běžném životě jsou
oslavovány ženy, které vypadají přitažlivě, zdravě a žensky, svět
vysoké módy na to nereflektuje a během posledních dvaceti let postupně
zmenšil průměrnou velikost svých modelů na
přehlídkách z velikosti 12 na velikost 8. Do ranku size plus, tedy
"nadměrných" modelek by tak dnes patřili i Linda Evangelista, Cindy
Crawford nebo Naomi Campbell, módní ikony z 90tých let.
Přesto, že před dvěma lety začali občanské iniciativy spolu s velkými výrobci oblečení (např. Marks a Spencer)
vyvíjet tlak na změnu v zákulisí módy, do dnešního dne nedošlo k
žádné změně. Důvodem pro tento tlak byla šokující smrt dvou modelek,
Luisel Ramos v Any Reston v Jižní Americe. Luisel Ramos zemřela přímo
během předvádění na Uruguaském týdnu módy po tom, co, jak bylo později
zveřejněno, minimálně týden nejedla. Tehdy nutili výrobci módní návrháře připravovat v zákulisí pro modelky
talíře plné jídla, aby se mohli modelky najíst, kdykoliv pocítí hlad –
nařízení stejně naivní jako neúčinné. Pokud se totiž najíte, hrozí, že
se prostě nevejdete do šatů, které máte večer předvádět.
Problém celého kolotoče má několik vrstev. V celé věci je zapojený
jasný marketing – pro návrháře je obtížné navrhnout na přehlídku
více velikostí stejného oblečení, protože se šaty často dokončují a
upravují těsně před přehlídkou. Pokud tedy mají všechny modelky stejnou velikost, je možné do poslední chvíle upravovat nebo vyměnit šaty mezi jednotlivými modelkami. Pokud by do přehlídky zapojili více žensky vypadajících modelek
museli by s tím počítat a připravit několik velikostí modelů. To
je při dnešních deadlinech kolekcí téměř nemožné. Jediná možnost by tedy byla změnit celý cirkus a začít pro přehlídky používat jen modelky větších velikostí. Jenže další problém – módní a castingové agentury se
přízpůsobili trendu a sehnat modelky s normální velikostí by tak byl
problém. Za posledních dvacet let se totiž z katalogů castingových
agentur stalo něco na způsob portfolia fotografií dívčího lágru v
Osvětimi – většině modelek je mezi 13 a 15 lety a je jasné, že až
dosáhnou dospělosti, na molu už si neškrtnou. I kdyby chtěli sebevíc a
trápili se hlady, jejich kosti budou příliš široké pro velikost 8. Módní návrháři navíc zavedenou praxi měnit nechtějí. Slovy Karla
Lagerfelda, hlavního upíra klanu módních návrhářů, kampaň za
realističtější ženy s křivkami je vedená "tlustými mumiemi, které
chtějí sedět před televizí s pytlíkem chipsů" a "módní business je o
iluzích a nikdo ve skutečnosti nechce na molu vidět skutečné ženy".
Lagerfeld a jeho extrémní názory jsou jedna strana mince. Alternativa už existuje. "Normálně vypadající" zpěvačka Lily Allen se stala tváří
značky Chanel (která je, paradoxně, umělecky vedená Lagerfeldem),
německý časopis Brigitte se rozhodl oblékat na obal časopisu místo
modelek skutečné ženy z ulice a modelka Chrystal Renn, jediná s
velikostí 14, se stává stále populárnější. Editorka britského Vogue
Alexandra Shulman navíc přiznala, že se pravidelnou praxí stalo, že
grafici Vogue musí retušovat a zasahovat do obrázků
dodaných módními domy a uměle přidávat modelkám na objemu paží a nohou,
protože jinak by byli čtenáři šokovaní vyzáblostí modelek.
Existuje řešení? V současnosti je velká část komunikační strategie
velkých firem opřená o tzv. CSR – Korporátní firemní zodpovědnosti –
výsledek dlouholetého tlaku společnosti na větší zodpovědnost firem. Pro módní průmysl jakoby to ale neplatilo! Neexistuje žádný důvod, proč by měl být trh s
luxusním zbožím výjimkou a neuplaťnovat pravidla CSR. Zvlášť v případě, kdy jejich jednání bez debaty
vede k nárustu nemocí spojených s příjmem potravy. Ano, mladé holky
čtou časopisy na křídě a ano, logicky se chtějí podobat modelkám na
jejich stránkách.
Do určité míry jsme tedy my sami zodpovědní za vyhublé modelky. Společnost může totiž sama
donutit módní průmysl ke změně. Stačí sundat klapky z očí, vydat seznam etických a
neetických značek, sepsal pár peticí na facebooku a začít být vidět.
Tedy stejný princip, který se začíná uplatňovat např. pro bio nebo
organické potraviny. Žijeme v době, kdy náš spotřebitelský výběr je to často jediný efektivní způsob, jak dát najevo, co považujeme za správně a co ne. Otázkou je tedy jen, jestli se budou zákazníci – a zvláště zákaznice – ochotné vzdát vysněné kabelky a začít uvažovat o tom, jesti značka kabelky stojí vůbec za jejich podporu.