Oslavy 20 let od sametové revoluce
odhalily více než jindy podstatu zjednodušeného pohledu na naší komunistickou
minulost. Na Staroměstském náměstí se
prodávala céčka, kšeftovalo se s bony a stála se fronta na nedostatkové banány. Při letmém pohledu se jednalo o
pokus oslavit 20. leté výročí s humorem, při bližším pohledu jde ale o typický
příklad po-sametové propagandy, kterou současná společnost prezentuje naší
komunistickou minulost. Pro většinu lidí, kteří
prožili část života v komunismu, podobný happening představuje jen
zpestření a trochu sentimentu. Co to ale znamená pro dvacetiletého člověka,
který dobu před listopadem 89 nikdy nezažil na vlastní kůži?
Pro chaotický začátek devadesátých let bylo popírání všeho souvisejícího
s minulostí logickým vyvrcholením dlouholeté frustrace z nesvobody života
v systému dožívajícího komunistického molochu. Podobné popření zažila česká
společnost už mnohokrát. Podobně vypadalo například budovatelské nadšení
začátku padesátých let. Tenkrát se v hlasitém oslavování nově nabyté
rovnosti pracujícího lidu utopila jednotlivá kritika socialismu, stejně jako
kruté tresty pro opozici nebo násilná kolektivizace majetku. V období nově
nabyté svobody po roce 89 jsme tak poslouchali nově etablované politiky, kteří
radili, vyzbrojení čistě teoretickou znalostí demokratických principů, jak co
nejrychleji odstátnit a privatizovat státní podniky, inspirovat se Spojenými
státy a nastolit moderní demokratickou společnost s minimálním vlivem
státního vměšování. Pozdějí vystřízlivění následující halasnou oslavu odhalilo
nenapravitelné rozkrádání během dvou vln privatizace nebo tunelování
prostřednictvím privatizačních fondů. Většinu toho jsme si mohli ušetřit,
kdybychom uvažovali pragmaticky, s rozvahou a spíše než Spojenými státy se
inspirovali opravdu vyvinutými státy jako bylo Dánsko, Norsko nebo Rakousko. Období těsně po převratu mělo částečně právo k přehnané
rétorice, kdy se automaticky negovalo všechno, co souviselo s komunismem.
Místo věcné debaty o tom, co se komunistům povedlo a mělo by být zachováno a co
je naopak potřeba změnit, šlo tehdy o ego a princip „pojdmě rozbourat úplně všechno a
začneme stavět znovu“.
Jako dítě jsem zvyklý slýchat popis zhýralé kapitalisické společnosti, kde
lidé ve velkém umírají hlady a žijí na ulicích. To jsem ještě nevěděl, že o
dvacet let budu muset poslouchat podobné báchorky o komunismu. Pro budoucí generaci, která dobu před Listopadem
nikdy nezažila, bude naší minulost reprezentovat špatná distribuce,
legrační figurka řečnícího Milouše Jakeše, kšeftování s bony a fronty na
banány. Místo toho, abychom se pokusili zhodnotit, co vedlo Československé
komunisty k relativně hladkému převzetí moci po válce, jaký měl komunismus
průběh a proč se nakonec jako nefunkční systém rozpadl, nabízíme další generaci
karikaturu nebo parodii.
V roce 89 mi bylo deset let. Mám dobrou paměť a dobu před sametem si
pamatuju do všech detailů. Žil jsem s rodiči ve větším městě. Ovoce bylo v obchodech k dostání podle sezón – na podzim se prodávala jablka a před
Vánoci mandarinky. Fronty před Tuzexem nebo na ovoce jsem nikdy neviděl.
Maximálně Vám prodavačka prostě řekla, abyste přišli v pondělí, že
přivezou pomeranče. To ale nezbytně nesouviselo s špatnou komunistickou
distribucí, ale s faktem, že v té době nebyl tolik rozvinutý globální
trh. Podobnou zkušenost s tím, že v obchodem kdysi byly prostě jen
lokální ovoce a to exotické bylo k dostání pouze příležitostně, mi
popisovali i kamarádi z Anglie nebo z Kanady. To, že si nepamatuji na většinu jevů, kterými se dnes popisuje komunistická
společnost, neznamená, že neexistovaly. Pokud si je ale nepamatuji já, nakolik
jsou zveličené a vytržené z kontextu?
Propaganda je, i podle slovníku, zkreslená, selektivní informace, která
komunikuje jednostranný názor a útočí na emoce. Nepochybuji, že v období
po listopadu byl zjednodušený způsob referování o komunistech výsledkem
frustrace a měl své místo – byť se k němu připojila takřka celá
společnost, tedy i velká část pokrytců, vlastnící doma stranickou legitimaci.
Máme ale právo šířit odstrašující
propagandu i po dvaceti letech?
Ačkoliv nejsem ani komunista a dokonce ani sympatizant levice, uvědomuju
si, že naše minulost byla sociální koncept, pokus o alternativu k západnímu
kapitalismu – pokus, který kdysi přinesl rychlý a efektivní rozmach průmyslu a
výroby, stejně jako později sílící sociální problémy, neschopnost vyrovnat
státní plánování přirozenějšímu konceptu tržní konkurence na západě i sílící
paranoiu státního aparátu. Redukovat čtyřicet let naší historie na nedostatkové zboží z Tuzexu a
fronty na ovoce je ale zjednodušená a zavádějící propaganda. Na tu byli
specialisté právě komunisti.
Možná je na čase podívat se na minulost objektivně
a uvědomit si, že šlo o sociální koncept, který jsme si kdysi sami zvolili a
který se časem vyčerpal a projevil jako nefunkční. To bychom mohli zvládnout i bez legend o banánech a o Tuzexu.